Ani nevím kdy jsem vlastně začal kopat, už je to tak dávno. Vždycky mi to docela šlo, ale určitě to nebyla láska na první pohled. Dnes je to láska jako trám, asi taky trochu závislost.
Základy našeho domu, nádrž na vodu, cestičky a schodiště v zahradě, základy zahradního domku, skleníku, výsadba ovocných stromů, sklep. Ano, myslím, že právě sklep byl tím bodem zlomu. Pak už nebylo návratu.
Při odvodňování sklepa se zrodila myšlenka na závlahový systém celé zahrady. To už byl ďábelský plán. 2000 metrů zahrady, z jednoho konce na druhý převýšení 10 metrů. Slunečný a suchý jihovýchodní svah.
Budování meruňkových teras vyplynulo tak nějak samozřejmě z tvaru výkopů.
Tři měsíce víkendové práce. Každé pondělí čistá hlava, příjemná únava a radost z postupu práce. Každý pátek pak nedočkavost opět začít.
Začal jsem v říjnu. Nikdy dřív jsem moc podzim nemusel, tisíc odstínů nudné šedi a melancholie. Najednou jsem ho nepoznával.
Ten pocit vdechnout chladný podzimní vzduch a pohledem přelétnout hnědé brázdy pole pod zahradou propletené s provazci mlhy linoucími se z lesa za ním.
Spíše jen tušený obrys slunce za olověnou clonou mraků kousek nad lesem.
Někdy pak krátká sluneční strip show, když tu clonu vítr na chvíli potrhá a kolem se rozlije zlatá záře paprsků odražených od spadlého listí.
Hluboko sešlápnout rýč, vyhodit první hromádku hlíny a srovnáním hrany výkopu definovat pevný bod, ze kterého dnes pohnu vesmírem.
Pak najít tempo a zapomenout na čas. Myšlenky se rozeběhnou jako beránky po obloze a prostor se dá do pohybu.
Vůbec netuším jak to vlastně funguje, ale najednou je přede mnou hluboká jáma a po straně roste hromada hlíny jak ostravská halda.
Překvapeně hledím na ten zázrak a pomalu srkám horký čaj z nerezové termosky. Pak vyfouknu obláček páry a zařadím se zpátky do tempa.
Jsem asi tvořivý typ a nejspíš z lenosti a netrpělivosti jsem po jistém hledání zvolil dráhu programátora, kde je možné vymyslet, navrhnout a vdechnout život programům, které pak něco dělají za nás.
Vytvořit něco, co funguje a někomu pomáhá, je skvělý pocit. Problém s programy ale je, že jsou tak nějak virtuální. Nedají se nahmatat ani cítit jejich tíha, nevoní, nesmrdí, nejsou vidět.
Je to divné a člověku chybí něco víc skutečného. Nějaký hmatatelný výsledek úsilí.
Neznám hmatatelnější výsledek úsilí než vykopanou jámu. Děláte jednu věc, kopete jámu a máte hned dva výsledky, vykopanou jámu a hromadu hlíny. To je přímo výsledkový ráj.
Podzim uplynul jako voda, přišla zima bez mrazů a prokopal jsem se až k Vánocům. Závlahový systém byl na světě a taky moje jistota, že potřebuju nový kopací plán. Tak se zrodila myšlenka pěti zahradních jezer a s ním velká úleva. Tohle nebude jen jeden podzim.
