Hyperkorektní politika a úspěch nekorektnosti

Není to žádné specifikum Pražského hradu. Při pohledu na současný stav politiky, kterékoli demokratické země světa, to praští na první pohled. Vážně je tohle to nejlepší co vzešlo z výběru elit všech těch obdivuhodných zemí?

Tyhle divné kreatury a kašpaři všeho druhu?

Na jedné straně dnes máme neuvěřitelně nadané sportovce, vědce, umělce i odborníky všech možných profesí. Patřit k absolutní špičce v kterémkoliv oboru je dnes těžší než kdykoliv předtím. Konkurence je všude mimořádně tvrdá.

A pak tu máme dnešní vrcholné politiky. Panoptikum podivných bytostí.

Opravdu jsou Clintonová a Trump tím nejlepším, co může dnešní Amerika nabídnout?  Tomu prostě odmítám uvěřit,  tady musí být nějaké jiné vysvětlení.

Mám pocit, že v časech míru a prosperity proběhla v tichosti  velká evoluce politiků do dnešní, na první pohled nepravděpodobné, podoby.

Koho zajímá politika když je mír a ekonomika roste? Jaké výzvy v ní lze naleznout pro skutečné osobnosti? No přiznejme si, že nezajímá prakticky nikoho a žádné velké výzvy tam prostě nejsou. Zvláště pokud mluvíme o lidech mimořádných schopností, kteří nehledají jen způsob, jak se zabezpečit na celý život, ale mají potřebu něco tvořit a cítit uspokojení z vlastní práce.

Takže tady máme první kritérium začínající selekce, politika není dost atraktivní, aby zaujmula ty nejlepší. Na druhou stranu pak přidejme lákadla v podobě  nulové osobní odpovědnosti za způsobené škody a získání pocitu výjimečnosti při  rozhodování o osudu druhých.

Takhle nějak asi vzniknul ten zvláštní inkubátor, v reálném světě zcela neživotaschopných bytostí, dnešních politiků.

Na obranu své neživotaschopnosti definují nová pravidla, která ženou přirozenou solidaritu a ochranu slabých do nevídaných extrémů. Vytváří pravidla hyperkoreknosti, která vylučují jakoukoli kritiku nedostatků a prakticky popírají existenci jakýchkoli odlišností vůbec. Opět nelze vyslovit zjevné jako v dávné bajce, kde má král oslí uši.

Jenže časy míru a prosperity netrvají věčně a jednou se pozornost a očekávání lidí opět obrátí k politikům. Ti stávající žádná řešení skutečných problémů nabídnout nedokážou, to je zcela mimo jejich možnosti. Falešná naděje se tak upře ke každému, kdo naopak vyniká v nekorektnosti. Je to pochopitelné, ale bohužel to taky nestačí.

Těžké časy a nové výzvy  pravděpodobně vtáhnou do politiky skutečné osobnosti, ale to už je zase nový příběh, který také potřebuje svůj čas. Otázka je, jestli ho bude dost.