Není to žádné specifikum Pražského hradu. Při pohledu na současný stav politiky, kterékoli demokratické země světa, to praští na první pohled. Vážně je tohle to nejlepší co vzešlo z výběru elit všech těch obdivuhodných zemí?
Tyhle divné kreatury a kašpaři všeho druhu?
Na jedné straně dnes máme neuvěřitelně nadané sportovce, vědce, umělce i odborníky všech možných profesí. Patřit k absolutní špičce v kterémkoliv oboru je dnes těžší než kdykoliv předtím. Konkurence je všude mimořádně tvrdá.
A pak tu máme dnešní vrcholné politiky. Panoptikum podivných bytostí.
Opravdu jsou Clintonová a Trump tím nejlepším, co může dnešní Amerika nabídnout? Tomu prostě odmítám uvěřit, tady musí být nějaké jiné vysvětlení.
Mám pocit, že v časech míru a prosperity proběhla v tichosti velká evoluce politiků do dnešní, na první pohled nepravděpodobné, podoby.
Koho zajímá politika když je mír a ekonomika roste? Jaké výzvy v ní lze naleznout pro skutečné osobnosti? No přiznejme si, že nezajímá prakticky nikoho a žádné velké výzvy tam prostě nejsou. Zvláště pokud mluvíme o lidech mimořádných schopností, kteří nehledají jen způsob, jak se zabezpečit na celý život, ale mají potřebu něco tvořit a cítit uspokojení z vlastní práce.
Takže tady máme první kritérium začínající selekce, politika není dost atraktivní, aby zaujmula ty nejlepší. Na druhou stranu pak přidejme lákadla v podobě nulové osobní odpovědnosti za způsobené škody a získání pocitu výjimečnosti při rozhodování o osudu druhých.
Takhle nějak asi vzniknul ten zvláštní inkubátor, v reálném světě zcela neživotaschopných bytostí, dnešních politiků.
Na obranu své neživotaschopnosti definují nová pravidla, která ženou přirozenou solidaritu a ochranu slabých do nevídaných extrémů. Vytváří pravidla hyperkoreknosti, která vylučují jakoukoli kritiku nedostatků a prakticky popírají existenci jakýchkoli odlišností vůbec. Opět nelze vyslovit zjevné jako v dávné bajce, kde má král oslí uši.
Jenže časy míru a prosperity netrvají věčně a jednou se pozornost a očekávání lidí opět obrátí k politikům. Ti stávající žádná řešení skutečných problémů nabídnout nedokážou, to je zcela mimo jejich možnosti. Falešná naděje se tak upře ke každému, kdo naopak vyniká v nekorektnosti. Je to pochopitelné, ale bohužel to taky nestačí.
Těžké časy a nové výzvy pravděpodobně vtáhnou do politiky skutečné osobnosti, ale to už je zase nový příběh, který také potřebuje svůj čas. Otázka je, jestli ho bude dost.
